Bomba
Kusy lidských těl létaly kolem. Ty, bez emocí, v záchvatu paniky utíkáš směrem ke dveřím. Cestou se vyhýbáš letícím kusům i částem ležících na zemi. Dveře se blíží. 10 metrů. 8 metrů. 6 ..... když rázem se vše mění. Dveře se zavřou a jediná úniková cesta je uzavřená. Co dál? Hlavou ti běhá spousta myšlenek, ale v návalu adrenalinu je nedokážeš uspořádat. Všude samá krev a lidský nářek. Bomba měla však destruktivní následky nejen na lidská těla, ale i na dům samotný a nejbližší zeď se bortí. Proužek světla. Podíváš se do druhé místnosti a vidíš okno. Tlakovou vlnou je veškeré sklo vysypáno, ty však na to nemyslíš. "Úniková cesta", bleskne ti hlavou. Nedíváš se napravo ani nalevo. Jdeš přímo k oknu. Už jsi u něj. Vylezeš na parapet, když v tu chvíli si uvědomíš že jsi ve druhém patře což je 8 metrů nad úrovní země. Snažíš se něčeho chytit. Pravá noha se ti smýkne a ty neudržíš rovnováhu. Neodvratně padáš k zemi. Hlavou ti za tu pouhou jednu sekundu projede celý život. Ty zrekapituluješ všechny své chyby i vše co se ti kdy povedlo. stále padáš. Jako ve snu se ti to zdá zpomalené. Ještě než se tvé tělo dotklo země, zavřela si oči. Když je znovu otevíráš, nikde žádná krev. Dům stojí neporušený a ty se probouzíš ve vypnuté vířivce. Voda je chladná, pouhých 18 stupňů a tobě zimou stojí bradavky. Vylézáš ven, z věšáku sundaváš ručník a osušuješ své mokré tělo. Oblékneš se do teplého oblečení a scházíš po schodech do obývacího pokoje. Koukáš na hodiny a zjišťuješ přesný čas. 03:49. Ve vaně jsi spala přes 7 hodin. Jdeš tedy do svého pokoje s vidinou postele a spánku pod peřinou. Položíš hlavu na polštář. Něco je tu však podezřelé. Zaposloucháš se do ticha. Něco hlasitě tiká. Bomba! .....
Prázdno všude kolem mě a jen tma mi byla průvodcem. Neměl jsem brát tenhle džob. Prachy za to jsou dobrý, to jo, jenže už jsem dva měsíce na cestě a do cíle stále jeden zbývá...
Z kokpitu své vesmírné lodi sleduji hvězdy, jak prolétají kolem mě a mizí v prázdnotě. Startoval jsem na Alfa Centauri. Původně jsem tam chtěl jen doplnit palivo a letět zpět na Zemi, ale jeden Zafkan mi nabídl práci za neskutečnej balík a to jsem nemohl odmítnout. A tak jsem teď na cestě do Magelanova mračna. Až doposud jde všechno jak po másle. Jednou jsem doplnil palivo kdesi v souhvězdí Raka a hned se vydal na cestu. Chci být co nejrychleji hotovej, ať se můžu vrátit domů za svou ženou a mou maličkou. Viděl jsem je naposledy před třičtvrtě rokem pozemského času.
"Dal bych si pořádnej stejk" pomyslel jsem si. Moje loď nebyla zrovna malá, dobrých 150 metrů v průměru. Jenže polovinu z toho zabírají stroje n podporu života, recyklátory kyslíku a vody, motory, nákladový prostor a samozřejmě i Ritu, alias superpočítač s umělou inteligencí. Rita mi pomáhala držet kurz, ovládat systémy lodi a byla i mojí přítelkyní na cestách. Z toho důvodu už nebylo moc místa na uskladnění pořádného jídla.
"Moc dobře víš, že stejk mezi zásobami není. Mohu ti ale nabídnout hovězí bujón s kukuřičnými krekry. Je to výživné jídlo, které ti doplní potřebné živiny." ozvala se z reproduktorů Rita.
"Díky. Připrav mi to do jídelny." odvětil jsem. Dráhu letu hlídal autopilot, kterého ovládala Rita a tak jsem mohl v klidu odejít. Z kokpitu jsem slezl po desti schůdcích na hlavní chodbu, která protínala celou loď. Po dvaceti metrech jsem došel ke dveřím do jídelny. Ty se s tichým *psssss* otevřely. Na pultu již čekal teplý vývar s krekry.
"Co máme dnes plánu, Rito?" Zpetal jsem se, zatímco jsem s jídlem usedal ke stolu.
"Již jsem provedla kontrolu všech systémů, korekci kurzu, abychom se vyhnuli několika asteroidům, zapsala do lodního deníku a vyluštila všechny křížovky v databázi."
Rita měla svůj smysl pro humor, který se mi zamlouval, ale občas mě prostě překvapila tím, co vymyslela.
"Všechny křížovky?" zeptal jsem se nechápavě.
"Ano, všechny. Teď už nemáš důvod sedávat na toaletě tak dlouho."
---------